Začátky byly kruté!!!!!!!!!!

Včely pro mě vždycky byly noční můra ve chvíli, kdy děda nedej bože chtěl abych mu pomohla ve včelíně s dobrou vůlí, že se snad najde někdo, kdo to po něm převezme...

Tak to zkusil asi 3 x v praxi a já po 5. kritickém žihadle vždycky utekla...Pak to vzdal. Občas podotkl, že bych mohla a měla...Marně!!!

Nad výmluvami, že nemám čas jen kroutil hlavou a já se včelínu vyhýbyla velkým obloukem. Každá vosa pro mě byla velice nebezpečná včela a já vždycky říkala : NIKDY !

Jenže nikdy neříkej nikdy a člověk míní a život mění....

Děda v dubnu 2008 onemocněl a bylo to tady. Mohl by se o včelky postarat kdokoliv. Mě ale došlo, že když tu byly včely odjakživa, budou tu dál. Že to bych dědovi nemohla udělat...

Pomohli mi manželovi bratranci. Hodně...to byly začátky :-)

A ono to pomalu ale jistě šlo. Říkala jsem si jen musím...strach pomalu přecházel, ke včelám jsem začala chodit beze strachu a fobie a měla jsem strašnou radost, že ještě žijou !!! Takže ten rok bylo prioritou : přežít já a přežít včely :-)

Přežily jsme všechny. A kupodivu se vydařilo i první vytáčení medu. Bylo úspěšné a já v tu chvíli věděla, že to zvládnu.

Děda, v tu chvíli ještě v nemocnici, byl spokojen a očividně se mu podle jeho potutelného úsměvu ulevilo. Dneska už vím, že pro včelaře je neštěstí a největší starost ať už je kdekoliv: co včely?

Včelařil už od dětství. A byl dobrý včelař...

Den po té nás opustil...

Tak se ze mě stal včelař :-). Tedy včelař...učím se a učím se..je to dřina, ale i radost :-). Jen tak se prohrabávat rámečkama a sledovat dění, je nejlepší relax jaký znám :-)

Momentálně mám 16 včelstev, bojuji jako každý včelař s včelím morem a varroázou, s občasnou nenáladou včel ale musím říct, že jsou to holky šikulky a mají se mnou trpělivost :-))